Co vás stále čeká zde na blogu:

*Vostuda se rozepíše o svém pohledu na Kongo
*Navštívíme dětský domov a energickou ženu, která dělá mámu přes 60ti dětem
*Podíváme se na předsvatební záležitosti a svatbu mého kolegy Fistona
*Seznámíme se s příběhem našeho řidiče Seraphina
*Koukneme se do naší office a na místo, kde bydlíme.

K TOMU VŠEMU SE DOSTANEME, ALE CHCE TO ČAS! VOSTUDA SE SNAŽÍ, LEČ JE TOHO MNOHO...

V případě že vás nebaví navštěvovat tyto stránky pravidelně, zaregistrujte svůj email a pokaždé když něco přibyde, automaticky se vám to přepošle.

Friday, February 3, 2012

Náš společný pozdrav pro děti v Kongu

Tak jsme, přátelé, společně složili korunu ke koruně a díky vašim příspěvkům do Konga míří:

4834,- Kč z příspěvků vybraných na přednášce v R'n'W
1600,- Kč z dalších příspěvků

cca 6434,-Kč

Tahle částka rozhodně nespasí Kongo ani dětský domov Mama Sifi zde.
Pevně však věřím, že postačí, když vykouzlí několik upřímných úsměvů a udělá radost těm, kterým stačí k radosti málo.

Protože jak se říká: "Jeden jediný úsměv nesmírně zvětšuje krásu vesmíru..."

Danka nás bude informovat o využití této částky.

Thursday, January 19, 2012

Moje první konžská nedělní mše.



Po dlouhé době se zase dostávám k psaní s cílem podělit se s vámi o zážitek velmi výjimečný. Naše účetní Nelly a její manžel před nedávnem oslavili narození prvního děťátka, dcerušky jménem Glory. Byli jsme s Danielou pozváni na uvítání tohoto malého tvorečka na světě a také k jeho zařazení mezi své. Vše se dělo v protestantském kostele ve čtvrti jménem Nguba. Jedná se o rituál, kdy je děťátku žehnáno a dalo by se to přirovnat ke křtinám.



Na desátou hodinu jsme byli očekáváni v kostele. Zpočátku jsem si nebyl jist, zdali vůbec mohu fotoaparát vytahovat, jelikož v Kongu je přísně zakázáno fotografovat na veřejných místech - letištích, úřadech - v kostelech nevyjímaje. Proto byly mé první fotografie pořízeny spíše ve stylu Jamese Bonda, kdy jsem při zavazování tkaničky jakoby náhodou zavadil o spoušť fotoaparátu schovaného pod košilí. Vykukoval jen objektiv mezi třetím a čtvrtým knoflíčkem. Kdo ví, jak by vše dopadlo, kdyby došlo k odhalení. Ale alespoň jsem měl o adrenalin a zábavu na pár hodin postaráno.




Vcházíme do kostela a já automaticky koukám, kde jsou únikové východy a co bude možné použít k obraně proti rozhořčenému davu. Nemusím popisovat pocit bělocha uprostřed konžské čtvrti vcházejícího do budovy naplněné až po okraj černochy. Sice se jedná o věřící lidi, žádné lidožrouty, ale kdo vám dá jistotu, že zrovna jejich náboženské přesvědčení zabrání tomu, aby vás v nějakém davovém rozhořčení neudupali...



Tyto pocity včetně šimrání v podbřišku mě provázely v prvních minutách. Přece jen - pozornost k nám směřovala. Neuklidnil mě ani pán, který přišel s knihou žádat o nahlášení našich jmen. Netuším, odkdy se v kostelech zapisují lidé do knih. Ledaže by to byla kniha obětin? Vzdoruji a nehodlám o sobě prozradit jedinou informaci. Daniela proti mé vůli s klidem diktuje pánovi naše jména a on spokojeně odchází. Proč? Netoužím být na seznamu v nějakém kostele. Daniela mě uklidňuje a i když neví, k čemu jim naše jména budou, věří, že k ničemu špatnému. Pevně doufám, že to není ten zmíněný seznam dobrovolných obětí.




Sedíme na dřevěných lavicích a já sleduji dění kolem sebe. Stále přicházejí noví a noví lidé, kostel se zdá být nafukovací. Je postavený do tvaru T, uprostřed je oltář a po stranách dvě menší lodě. Doposud se sem vešlo minimálně osm stovek lidí a mezi nimi jako lampičky svítíme my, dva běloši.
Dnešní kázání začíná. Místní kazatel přichází na pódium a vítá všechny zúčastněné. Plynule přechází do svahilštiny, takže smysl toho, co říká, nám uniká. Zbystřím až v okamžiku, kdy zaslechnu své a Danielino jméno. A je to tady. Už jsme na řadě, teď se na nás vrhnou. Má bujná fantazie se uklidňuje, až když nás muž francouzsky vítá a přeje příjemný zážitek. Vyzývá nás, abychom povstali. Celý kostel se otáčí naším směrem. V tu chvíli bych chtěl být hráškem a zakutálet se do škvíry na podlaze, kde by mě nikdo neviděl. Do mikrofonu zní: ,,Všichni pozdravme a uvítejme naše nové hosty!“



Všichni ti lidé se na nás začínají usmívat. Ti, kteří na nás dosáhnou, nám podávají ruce a ti vzdálenější alespoň mávají. Pokorně přijímám svoji úlohu, opětuji pozdravy, mávám a kynu všemi směry. Patrně nás nebudou kamenovat, dokonce to vypadá, že jsme vítáni. Poté kněz začíná své kázání ve svahilštině. Mezitím přichází manžel Nelly s dotazem, zda chceme, aby nám dnešní kázání tlumočil. S díky odmítáme. Ne, že by mě nezajímalo, co pan kazatel hlásá, ale raději se věnuji sledování okolních lidí a dětí. Zrovna přede mnou na lavici sedí dvě děti ve věku 6 a 8 let. Oba chlapci jsou na dnešní neděli vyparáděni maminkou, jak to má být. Malé obleky na jejich tělíčkách a obrovský motýl u krku jednoho z nich působí až komicky. Vypadají jako dvě velké panenky, které si maminka přinesla, aby je předvedla kamarádkám.



Obě děti ztratily zájem o povídání pana kazatele, stejně jako já, při desátém slově. Začaly sledovat okolí a vzájemně se pošťuchovat. Nemohly si nevšimnout toho divného pána sedícího za nimi. Právě k němu se začala upínat veškerá jejich pozornost.
Vzájemně si vyměňujeme různé grimasy, pošklebky a soutěžíme v dispilíně ,, kdo udělá větší držtičku". Jejich maminka nervózně pokukuje po třech rošťácích a hledá odvahu se na nás obořit. Nakonec jsme se uklidnili sami, jelikož jeden z chlapců, ten menší, mě uchopil za ruku. Tento jeho krok mě překvapil a trochu zaskočil, ale držel jsem. Jeho starší bráška, když to viděl, hned chtěl také. Během chvilky jsem měl na každé ruce dlaň malého černouška a mlčky jsme seděli proti sobě. Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli a ani nehlesli. Začaly se mi znenadání potit ruce a cítil jsem příjemné teplo v dlaních. Stejně tak děti seděly jak zařezané a jen tak na mě koukaly. Za pár minut tento děj zaujal i lidi sedící kolem a najednou se zdálo, že se ostatní návštěvníci kostela zajímají víc o to, co se děje mezi námi, než o to, co říká pan kazatel.




Pozornosti zde člověk nikde neunikne a už jsem si zvykl na to, že na mě pořád někdo civí. Takže tázavé pohledy kolemsedících už ani nevnímám.
Naši společnou seanci vyrušila až kapela, která v kostele zajišťuje doprovod sboru. Tento sbor, tvořený snad padesáti ženami a dvaceti muži právě dostal slovo. Musím říci, že tyto sbory mají neuvěřitelnou sílu a v okamžiku, kdy zazněla jejich první píseň, celý kostel prostoupila energie, jež navrátila pozornost všech tam, kam měla být upřena. Moji dva malí kamarádi stáhli ručičky a začali sledovat dění kolem zpěváků. Konžané si velice užívají rytmy. Pokud mají možnost, tančí. Tady v kostele není pohyb zakázán. Není divu, že za pár okamžiků celý kostel tleská a pohybuje se v rytmu hudby. Tváře lidí jako by se rozzářily a všechno kolem ožilo. Další půlhodinu následují svahilské písně s tanci, při kterých začínám chápat, proč tito lidé chodí do kostela. Mše se změnila v jeden velký společný koncert, v představení, jehož je každý součástí a kde si každý náležitě vychutnává tento okamžik slávy.



V těchto minutách bych těžko poznal na tvářích lidí, že tam venku za branou kostelních dveří je svět, který je pro nás Evropany synonymem pekla. Lidé nechali své útrapy venku a odevzdali se tanci a zpěvu, které je odnesly daleko od všedního dne.
Po tomto koncertu přichází na řadu žehnání dětem, tedy to, proč jsme sem dnes byli pozváni. Přichází za mnou manžel Nelly a prosí, jestli bych to mohl všechno fotit. S radostí vyndávám fotoaparát a přepínám do režimu fotoreportér. Závěrka fotoaparátu cvaká, konečně se mohu pohybovat svobodně po celém kostele. Stojím chvilku mezi kapelou, vedle kazatele, pak zase sedím mezi dětmi a jejich maminkami, které si přišly pro požehnání. Zjišťuji, že můj fotoaparát nikomu nevadí. Snažím se nezachytávat jen samotný obřad. Když už jsem vyfotil na tři sta fotek, navracím se zpět a sleduji zakončení dnešní mše. Přichází mladý muž se ženou, kteří oficiálně oznamují své zasnoubení. Pan kazatel jim požehná za potlesku přísedících lidí. Nastává poslední část dnešního setkání. Kostelník přináší kasičku, většina lidí se zvedá a prochází kolem ní s příspěvkem do kostelního rozpočtu. Kněz zakončuje mši a my odcházíme zpět k autu.



Zde potkáváme znovu Nelly a jejího manžela. Zvou nás na slavnostní oběd k nim domů. Procházíme chudou čtvrtí až k jejich domku, který je tvořen třemi místnostmi. Jeho stěny jsou z nějakého druhu celtoviny, igelitu a dřeva. Je to vlastně takový větší stan.



Uvnitř je však rádio, televize, pohovka i křesla. Vybavení je luxusní na to, jak vypadá baráček zvenku. Usedáme ke stolu a jedna z Nellyiných sestřiček nám podává talíře. Dnešní jídlo je jako obvykle fufu, hovězí maso, špenát a rýže. Jelikož už je kolem druhé hodiny odpolední, můj žaludek toto jídlo vítá. S vděkem polykám první sousta. Po dobrém obědě udržují především holky takovou tu klasickou slušnou konverzaci, kdy nikdo neví, o čem má mluvit a je příliš brzo na to, aby se člověk zvedl, poděkoval a šel domů.



Nelly a její manžel uvítali nabídku, že ještě pořídíme fotografii jejich rozrůstající se rodinky. Helen, která zde byla s námi, po několika minutách vstává a loučí se s odůvodněním, že musí ještě do práce. Připojujeme se k ní a společně odcházíme za doprovodu Nelly bludištěm této čtvrti.

Byl to velice silný zážitek a jsem vděčný, že nás k tomu Nelly a její manžel přizvali. Nejpřínosnější na těchto malých zastávkách mé cesty jsou právě tyto okamžiky, kdy se podaří zapadnout mezi obyčejné lidi. Mít možnost vidět zdroj toho, co je drží při životě, v naději a dává smysl jít dál.
Ať už je to rodina, víra nebo přátelství. V tento den jsem si uvědomil, jak jsme všichni stejní a je jedno jestli je naše barva černá, bílá nebo žlutá. Naše vnitřní žití, duše, jsou stejné, se stejnou potřebou a zdrojem bytí. Až teprve vnější prostředí z nás formuje to, jak se projevujeme, ale uvnitř nás nikdo a nic nepředělá…a nezašpiní.



















Saturday, December 10, 2011

Jak s Vostudou podpoříme dětský domov?



Z vyprávění jste již někteří z vás dozvěděli o naší snaze pomoci několika dětským domovům v Bukavu a okolí pod patronátem Mama Sifi. V současné chvíli probíhá prodej fotografií, kdy výtěžek z prodeje půjde na tyto účely.
Ve Fotografii U Zvonu (www.fotozvon.cz) naleznete katalog fotek, ze kterých je možné si vybrat a zvolit též formát vaší fotografie. Ceny fotek jsou podle aktuálního ceníku U Zvonu navýšené o příspěvek 200Kč za fotografii (výše daru).

O celkovém výsledku sbírky budeme informovat na tomto blogu začátkem ledna, kdy Daniela pojede zpět do Konga a poveze vybraný obnos dětem. Stejně tak zde budeme průběžně informovat o předání a využití vybraných prostředků.




Jak to tedy nejjednodušeji provést?

Dojít do Fotografie U Zvonu, vybrat fotku/fotky a zaplatit. Fotografie vám budou vyhotoveny do několika dní, podle vytížení tisku a náročnosti objednávky.
Více informací případně podám emailem, telefonicky, nebo osobně, například na přednášce ve čtvrtek 22.12. v R'n'W.



Wednesday, June 8, 2011

I to se stane v Bukavu



V dnešní ráno se probouzím zmožen po předchozím dni, kdy jsem díky řešení problémů s počítači v práci šel spát až po půlnoci. Přispal jsem si. Přece jen dnes na to mám nárok. Zhltnu snídani, vyčistím si zuby a zjišťuji, že opět neteče voda. Ranní probuzení studenou vodou tedy neproběhne. Již druhý den je celé město bez vody - pravděpodobně projev období sucha. Sejdu ještě napůl spící do přízemí našeho baráčku a koukám kolem sebe hledaje své boty.
Připadám si jako ve snu! Všechny moje boty zmizely, ani sandál mi nezůstal!
Irene nebo Daniela nechaly otevřené venkovní dveře a nějaký zloděj si vylepšil své letní obutí! Prošmejdil jsem celý barák, několikrát si protřel oči, ale nic. Paráda - v Kongu, uprostřed města, bez bot a čeká mě cesta pět minut pěšky do kanceláře. Co se dá dělat.



Krčím rameny, vysvlékám ponožky a vycházím na vcelku rušnou ulici. Mašíruji si to pěkně ze široka do práce po prašné špinavé silnici vyhýbaje se rušnému provozu. Běloch zde je sám o sobě centrem zájmu, ale běloch běžící bosky v těchto končinách je něco, na co se nezapomíná! První kroky se mi dařilo nebudit velikou pozornost, ale pak to přišlo. Stavba u silnice s tlupou dělníků... Celkem 10 černošských chlapů na mě začíná přes silnici pokřikovat a smát se. Mávám jim, tvářím se, že je to úplně normální věc chodit bos v této špíně a nabírám hyperrychlost dva pro co nejkratší zdolání vzdálenosti do kanceláře. Všichni, které potkávám cestou, se na mě smějí a táží se, kde mám boty, jestli mi je někdo ukradl? Na tyto otázky jen přikyvuji na pozdrav a nevšímám si jich. O zábavu již mají postaráno. Dohání mě slušně oblečený muž a anglicky se mě táže, jestli vím o tom, že nemám boty. Moje odpověď ho překvapuje. Přijímám tento stav a rozhoduji se, že se s tím nebudu nikterak prát, stresovat a cítit se blbě. Otáčím se k němu a vysvětluji mu, že podle výzkumů lékařů po celém světě je zdravé chodit na boso! Proto se čas od času jdu jen tak projít a nevezmu si boty. S vážnou tváří přikyvuje. ,,Je to takové naturální, že?" říká. ,,Jsem naturální člověk," odpovídám s úsměvem. Zamyšleně kroutí hlavou a odchází svým směrem. Možná zítra vyrazí do práce též bos. Když může běloch! To já už stojím před branou areálu naší budovy. Připomínku hlídače, který mě vpouští do areálu, jestli vím o tom, že nemám boty, ignoruji a jdu přímo do své kanceláře. Jak bývá zvykem v těchto situacích, kdy potřebujete potkat co nejméně lidí, zasedací místnost je plná mých kolegů. ,,Víš, že nemáš boty?", ,,Kam jsi dal boty?", ,,Hele, vždyť jsi bos..." - tyhle a další otázky a konstatování slyším kolem. Vysvětluji hromadně, že mi byly odcizeny a tečka. Všichni se neuvěřitelně baví, smějí a Jolie, asistentka, za mnou běží do kanceláře, aby mi řekla, že kvůli mě vytřou dnes všechny podlahy! Moc vtipný!! Všichni z toho mají takovou zábavu, až si říkám, jestli to nepřehání! Vždyť jde o vážnou věc - byl jsem okraden, a to ještě u mě doma!



Se smíchem dovedl můj kolega Fiston úklízečku, aby mi vše vysvětlila. Požádali ji o pomoc s úklidem společných prostor našeho guest housu. Chudák holka, která je zde teprve týden, si chtěla šplhnout a rozhodla se vyprat nám boty. Protože v našem bydlení netekla voda, vzala omýt všechnu obuv do office. Jenže nepoznala, že já jsem se rozhodl si v dnešní den přispat, tudíž jsem ještě doma! Sbalila všechny boty a nyní oknem vidím, jak jsou vyskládané,vyprané a zářící na dvorku za našema kancelářema. Nedokážete si představit tu úlevu, když jsem se zase shledal ze svou obuví. Paní uklízečka přede mnou stála se sklopenýma očima, její černá kůže nabírala červenou barvu a pomalu natahovala. Asi se bála, že jí za to vynadám, nebo ji dokonce vyhodím. Přece jen z pohledu Konžana je to taková potupa- být donucen k procházce po městě bez obuvi oddán veřejnému posměchu. Zde si tyto věci velmi berou.

Šťasten, že vše dobře dopadlo, přicházím k nešťastnici. Když vidím, jak si to bere, pomalu se omlouvám za to, že jsem si přispal a ujišťuji ji, že se nic neděje. Když už nic, tak aspoň se všichni dneska po ránu pořádně zasmáli!!!

I takové věci se dějí v Bukavu...







Sunday, June 5, 2011

Závěr Kitutu

Po řádném odpočinku ve stínu stromu a lahodném obědě nasedáme opět na terénní stroje, abychom vyrazili zpět na základnu. Kolem čtvrté hodiny odpolední zalézám do svého pokoje a zmožen horkem si dávám šlofíka. V sedm hodin mě budí Fiston, je čas vyrazit na večeři.



Beru jen to nejnutnější a s vidinou plného žaludku vyrážím opět do centra.



Po spolknutí toho samého, co bylo předchozí dny, přecházíme do malého hliněného stavení s dřevěným přístavkem u zadního vchodu. Uvnitř nacházím něco jako bar, PC kavárnu (jeden počítač a tiskárna) a televizi s možností sledování sportovních či hudebních kanálů. Tento baráček profituje z generátoru běžícího za domem. Televize zajišťuje zábavu jedné skupince lidí, počítač druhé. U počítače si všímám obsluhy, která lidem kolem kopíruje na malé multifunkční tiskárně různé dokumenty, přepisuje dopisy a podobně. To vše samozřejmě za mírný poplatek. Je vidět, že pokrok dorazil už i sem. My však nezastavujeme ani u baru a pokračujeme do dřevěného přístřešku za barákem.



Z venku nenápadná dřevěná bouda (5m x 8m) je uvnitř vyzdobena světýlky, stroposkopem i stříbrnými řetězy a já zjišťuji, že se jedná o místní disco. Jediným nedostatkem po vstupu do tohoto jiného světa bylo (připadal jsem si jako Alenka v říši divů), že jsme tu jediní zákazníci. Moc brzo, nebo už moc pozdě? Po chvilce rozkoukávání odhaluji další nedostatek - generátor pracující přímo vedle této dřevěné boudy.



Pravidelný rytmus tohoto čtyřtaktního motoru bez tlumiče výfuku zajišťoval mnohem lepší vibrace než basový reproduktor na parketu v Aréně. Místní obsluha tento nedostatek nejspíš znala, a proto po našem příchodu projevila snahu vše kompenzovat hlasitostí hudby vycházející z jediného reproduktoru u dveří. „Osolili“ to natolik, že makakové v nedalekém pralese začali zpívat „I like to move it move it....“ a utíkat ze svých bezpečných úkrytů v palmách směrem do chřtánů nočních šelem.



Já a moji tři kolegové stojíme na kraji hliněného parketu, z jedné strany jsme masírovaný basama z repráku, z druhé strany basama z motoru, neslyšíme vlastního slova a koukáme na sebe jako sůvy. Konžané mají však neuvěřitelný smysl pro rytmus a rádi tancují, takže naše počáteční nejistota je vystřídána ladnými pohyby boků mých kolegů. Při pohledu na ně se musím pousmát nad celou situací. Jsem někde na rovníku, kolem mě se zmítá ve větším kozím chlívku parta černoušků, jejichž tanec připomíná rituální tanečky ptactva při namlouvání samiček.



Na ladné pohyby pánví zezadu dopředu s rukama vzpaženýma vzhůru a mírně rozkročenýma nohama je velice zajímavý pohled. Jediný problém spočívá v tom, že v okolí není široko daleko jediná samička, která by to docenila. Kluci mají výrazy, jako kdyby zrovna tančili o život. Kroutím sám nad sebou hlavou a nemůžu si pomoci. Za chvilku stojím mezi nima a napodobuji jejich pohyby. Kdybyste mi řekli před půl rokem, že se něco takového bude dít, pousmál bych se a sáhl vám na hlavu. Jak je vidět, možné je všechno.
Po několika desítkách minut a jednom pivu mi začíná třeštit hlava. Navrhuji ostatním, aniž bych jim chtěl kazit zábavu, že vyrazíme zpět a nebo někam jinam. Opouštíme tedy tento podnik a procházíme tmou směrem k základně. Cestou se stavujeme ještě u Clovise doma, zdravíme jeho rodinu a domlouváme se na druhý den. Dorážím do pokoje společensky unaven a po rozehnání švábů u nohou postele zaléhám pod moskytiéru. Dnešní noc však přišlo ještě několik návštěvníků, kteří vyrušili mé klidné spaní. Jejich fotky si můžete prohlédnout níže.
Noční návštěvníci:






Druhý den ráno nám Clovis potvrzuje rezervaci Echo letu, leteckého spoje pro neziskové organizace.



Naše letadlo odlétá z letiště vzdáleného cca 5 km od Kitutu v půl desáté ráno. Snídám plodiny utržené přímo na zahrádce před barákem.



Po snídani jsme dořešili pár posledních pracovních věcí a poté nasedáme na motocykly. Tentokrát mám opět řidiče. Ne, že bych na něm trval, ale někdo se s motocyklem musí vrátit, až nasednu do letadla. Cestu si velice užívám a i když je teprve ráno a teploty nejsou nikterak závratné, jsem poněkud zpocen. Projíždíme úžasnou krajinou, kde jen občas narazíte na chodce mířícího za svoji obživou.



Zastavujeme uprostřed většího travnatého prostoru. O tom, že se jedná o letiště, svědčí snad jen větrný rukáv a cedule stržená v trávě s nápisem ,,letiště". Už chápu, proč na můj dotaz o bezpečnostních kontrolách na lokálním letišti, odpověděla šéfka naší mise smíchem. Stejně tak chápu, že je možné propašovat na palubu krokodýla, o medvědovi ani nemluvě.



Po deseti minutách přistává na plochu letadlo, které roluje k nám. Otevřou se dvířka, pilot vystrčí hlavu a křičí: ,,Nastupovat!" Nikdo se neptá, kdo jsem, odkud, co vezu.



Mladší pilot v kokpitu si všiml zaparkovaných motocyklů a vylezá z kabiny. Chvilku se bavíme o těch našich strojích a já mu navrhuji, že si může zařídit moto, a mě pak nechá proletět se s jeho strojem. Rozdíl je přece jen pár koňů na výkonu. Mladý Kanaďan, který létá zde v Kongu pro ECHO a sbírá tak zkušenosti, se smíchem vyvrací moji naději, že si zapilotuju aeroplán. Chápu.



Nasedám s Vostudou a Fistonem a naše letadlo se během chvilky odlepuje od země.



Stoupáme do letové hladiny 3000 m a díky tomu, že sedím přímo za pilotem, mám docela dobrý výhled na to, co se děje kolem. Letadlo je konstruováno pro deset lidí včetně dvou pilotů. Vzdálenost, kterou jsme ujeli za celý den při cestě jeepem do Kitutu, překonáváme během necelých 40 minut a dosedáme na letiště v Bukavu. Procházíme vojenskou kontrolou, jeden z úředníků mi dává velké kulaté razítko do pasu a už jsme s Fistonem venku z areálu.



To byl ale let. Příště se musím pokusit víc přesvědčovat, aby mě nechal řídit.





S Vostudou se shodujeme, že to byl zase kousek zajímavého dobrodružství z těch našich dobrodružných deseti procent.




A POŘÁDNÝCH PÁR ÚSMĚVŮ NA ZÁVĚR!